Ani párem volů (14)
Bylo ráno a kdosi usilovně bušil na dveře. Zach se prudce posadil, a ulehčeně si oddechl, když zjistil, že je ve své dobře známé ložnici ve Fainově domě. Venku svítilo slunce jako v poledne. Nebylo divu, že děvčata, se kterými řádil hluboko do noci, už byla pryč. Vyždímaný jak citrón spal tvrdě a dlouho. Bušení neustávalo.
„Zachary?“ ozval se z chodby Fain, „musíš se obléct. Je tady princ Igor a chce s tebou mluvit! Čeká v knihovně, tak sebou hoď!“
Zach zaklel a svezl se z postele. „Jistě strýčku,“ zahudral. „Za chvilku tam budu!“ Vpotácel se do šatny a nasoukal se do čisté uniformy. Vzpomněl si, že Fain včera zmínil, že je Igor naštvaný. Nejspíš proto, že už nebude mít příležitost tříbit si na Zachovi štiplavé průpovídky.
Připravený na cokoliv vstoupil Zach do prastrýcovy knihovny. Igor odložil ilustrovaný program Sakénských šakalích dostihů a upřel na Zacha pohled, který používal u výslechů. Zach ucítil, jak se do něj opírá strýcova vůle a snaží se prorazit jeho zábrany a prozkoumat svrchní vrstvy jeho paměti. Zpevnil postoj a mlčky a téměř nestydatě útoku čelil. Jen tam stál a čekal, až to Igora přestane bavit. Studoval detaily jeho obličeje s takovou vervou, jako kdyby se viděli poprvé. Stavbou těla a rysy v obličeji se strýc nápadně podobal Jerejanovi a tím pádem i Zachovi. Jen jeho oči nebyly stříbřitě šedé, ale provokativně fialkové. Cukrátkově zabarvené oční duhovky mohly vyvolat mylný dojem, že jejich nositel je pozitivně společensky naladěný smířlivý chlapík, kdyby to ovšem nekazily tenké bílé jizvy, v Igorově tváři, podobné pavučinám. Paradoxně ty jizvy Igorovi neubíraly na atraktivitě, spíš vzbuzovaly zvědavost a respekt. Další podivností byla Igorova křídla, o kterých si dříve Zach myslel, že jde o plášť. Nosil je viditelná a hmotná za všech okolností. Důvodem nebyla marnivost ale nezbytnost, jelikož se jednalo o následek nějaké havárie. Zdálo se téměř neuvěřitelné, že někdo honosící se přídomkem nejmocnějšího mága Urvalovy říše nedovede ukrýt obyčejná křídla, ale Zach se tomu nesmál.
Ani tentokrát Igor Zachovy obrany neprolomil. Stáhl svou vůli a jeho tenké rty se mírně prohnuly v grimase vzdáleně připomínající úsměv. „Divím se,“ zasyčel, „že tě tu vidím, když podle Jerejana bys měl být dávno pryč.“
„Šel jsem se rozloučit se strýcem, sire,“ odpověděl prkenně Zach.
Igor téměř neznatelně zavrtěl hlavou. „No ovšem. Proč by ses taky chodil ukazovat do mé kanceláře, že? Jsem přece jenom tvůj šéf!“
„Měl jsem za to, že budete o předmětu mé mise informován od bratra, pane. Nechtěl jsem vás zbytečně připravovat o čas. Ale pokud je to potřebné, za měsíc, až přijdu podat generálovi hlášení, se zastavím i u vás.“
„Tak ty se zastavíš?“ povzdechl si Igor. Tvářil se stejně soucitně, jako když jednou komunikoval s příslušníkem zdegenerované populace primátů z Looseru. „Hm, to si tedy piš, že se zastavíš! Formálně jsem tvým šéfem pořád ještě já.“
„Toho jsem si dobře vědom, sire,“ odsekl Zach. Věděl, že tahá gambíru za ocas. Na pomyslné desetimístné stupnici šéfovy nasranosti by Igorovi přiřadil tak osmičku. Ale to neznamená, že si nechá kálet na hlavu. On za taškařice mezi Jerejanem a Igorem přece nemůže.
„Jerejan využil otcovy blahosklonnosti, když si tě uzurpoval pro sebe,“ poznamenal kontrolovaným hlasem Igor. Vstal, založil si ruce za záda, což vzhledem k tomu, že mu po zádech splývala složená křídla, působilo poněkud nezvykle, a začal přecházet po knihovně. Jak tam chodil podél skříně s Fainovými právnickými knihami, občas po Zachovi hněvivě blýskl očima. „Ten blbec tě angažoval na rok. Celý rok bez dozoru. Děsím se pomyšlení, co za tu dobu stihneš natropit!“
Zach zaťal zuby a zavrčel: „Budu postupovat podle plánu, se kterým jsem generála seznámil. Pátrat po archívech, hledat informace o sociálních vazbách…“
Igor se na něj výsměšně podíval. „A dozvíš se leda kulový. Předpokládám, že ti Fain prozradil, jak to s tím úkolem ve skutečnosti je. Jerejan nečeká a ani nechce, abys tu holku našel. Ale znáš to. Někomu ten úkol dát musel. Budiž. Drž se důsledně v muzeích a depozitářích. Hlavně se nepleť do věcí, kterým nerozumíš.“
Světlo na konci tunelu – o sedm měsíců později
Zach čekal v předpokoji Jerejanovy kanceláře, aby podal pravidelné hlášení. Generál si odběhl do horních pater, nezbývalo, než mít trpělivost. Pobočník Konidos byl přímo zářným příkladem této ctnosti. Za hodinu pochroustal dvě balení lekesových tyčinek a vychlemtal tři kelímky bylinkové šlichty. Dokonce Zachovi dvě tyčinky nabídnul. Zach s díky odmítnul. Postačí, že Jerejan bude řvát, že nic nemá. Nebude mu ještě dávat záminku kvůli drobečkům na uniformě.
Další měsíc byl ten tam a nic. Zachovi nevadilo, že má „nic“ týkající se Verony. Ale drásalo ho, že má „nic“ týkající se jeho cesty ke svobodě. Přehodnotil priority a místo aby dál prohluboval studium magických posilovačů moci, zaměřil se na mechanismus bedrazitového obojku. Hledal způsob, jak se ho zbavit, nebo jak vyrušit jeho vliv. Všechno, co s tím souviselo, bylo z knihoven a archívů odstraněno. Pátral v nepřímých pramenech. To, co se zatím dozvěděl, mu přineslo jen zklamání.
Na Leberionu nosil náramek, který jeho schopnosti blokoval absolutně. Bedrazitový obojek to dělal selektivně. Mohl sice používat křídla, dokázal otevírat brázdy, trhat a opětovně scelovat prostor, ale k magické síle, která byla od narození jeho součástí, měl omezený přístup. Stačil na záležitosti, které měl v popisu práce jako voják v jednotce Urvalových psů. Dokázal vyčarovat vrhací ohnivou střelu, nakrátko pomocí iluze změnit podobu, znal pár triků jak uhranout smrtelníka, nebo přivolat ku pomoci divokou zvěř, ale to bylo vše. Nebylo v zájmu říše, aby zrovna on disponoval hlubokými znalostmi, proto mu nedovolili vystudovat lyceum.
Obojek měl, naneštěstí, ještě další mnohem děsivější funkci. Dokázal v případě potřeby nositele „přitáhnout“ ke Zdroji, k monolitu bedrazitové rudy otesaného do tvaru podstavce, na které stojí Urvalův trůn. Že funguje bezchybně, si Zach ověřil v ten den, kdy ho Igor sebral Denervosovi. Vzpomínka na jediné osobní setkání s Urvalem, byla tak hořká, že se ji Zach úporně snažil vytěsnit. Ale nikdy to nedokázal. Pronásledovala ho a drásala, ať už v bdělém stavu nebo ve spánku. Musel se smířit s tím, že se jí nikdy nezbaví. O to úpěnlivěji toužil po svobodě.
Mezi obojkem a starým Zachovým náramkem musí být analogie. Zacha vztekalo, že se Archena nezeptal, na jakém principu náramek fungoval. Bylo zarážející, jak snadno mu Archen náramek sundal, zatímco jemu se to nikdy nepodařilo, i když to dřív z čiré zvědavosti zkoušel. Stejně tak nedokázal Zach sundat bedrazitový obojek.
Až z ručně naškrábaných poznámek na předsádce knihy o magických formulích, kterou získal v Aššúzu, si nepřímo odvodil, že jak náramek, tak obojek, mohly být stvořeny „na míru“ jako magický fokus. To by znamenalo, že je dokáže sundat jedině ten, kdo je nasadil. Pokud by tomu tak bylo, je to v háji, protože Zachovi obojek nasadil strážce vězení a krmič krys, Denervos. Tím se Zachovy šance podstatně zhoršovaly.
Halas z chodby Konida přinutil prázdné kelímky shrnout do šuplíku. Vzápětí se přiřítil Jerejan, jemu v patách se drželi princ Igor a major Dennisen. Jerejan v pravici třímal svůj hrůzu nahánějící řemdih. Mával s ním tak nonšalantně, jako kdyby to byl péřový vějíř. Ostnatá koule pohupující se na řetězu opisovala velkolepou osmičku a v krajní poloze se povážlivě blížila do oblasti Dennisenova klína, takže kysele se šklebící major neustále ustupoval. Ta zbraň měla historii. Jerejan si na ní hodně zakládal a rád o ní mluvil. Rukojeť ohlazená častým používáním prý pochází z kosti nefalšovaného Quosibana. Ostnatá koule krihonitovým řetězem k ní připojená je vyřezaná v jednoho kusu axionitu. Zbraň obklopuje chvějivý obláček šedého světla, svědčící o tom, že je nasycená starou quosibanskou magií. Jerejan rád dával k dobrému, že právě tímto řemdihem rozsekal na kousky jejího předchozího držitele a svého někdejšího velitele, Archenova druhorozeného syna Herdekena. Okolnostmi, za jakých k tomu došlo, se už nechlubil. Předtím než Herdekena zamordoval, ho totiž otrávil a potupně svázal. Nemusel tu situaci nijak připravovat, protože ti dva byli před převratem dobří přátelé. Herdeken z Jerejanovy strany žádnou zradu nečekal a ty byla jeho nějvětší chyba.
„Ha!“ zařval Jerejan, jakmile Zacha spatřil.
Zach vstal. Byl připravený na Jerejana, ale ne na to, že s ním bude i Igor. Bratři se budou rvát o dominanci a ať řekne Zach cokoliv, všechno bude špatně. Takže odložil proslov o průběhu pátrání v dravských archívech, který si nachystal a řekl:„Hlásím, že nic nemám, sire.“
„Nic?“ zahřměl Jerejan. Vypadal, že se silou mocí snaží maskovat svou spokojenost.
Zach pokrčil rameny. „Zatím.“
„A co jsi celou tu dobu dělal?“ ozval se Igor. „Sypal slepicím?“
„Studoval jsem sociální vazby hledaného subjektu, sire,“ odpověděl Igorovi mrtvolným tónem Zach. „V zapečetěném archívu v troskách na Klebiu, v trezoru Tartarenova muzea historie v Aššůzu, a v soukromé sbírce Nadace lorda Herkena.“ Všechny tyto destinace opravdu navštívil, dokonce kvůli alibi zběžně proletěl i prameny mající souvislosti s Veroninou rodinou. „Souhrnnou zprávu jsem už odevzdal Konidovi, sire,“ dodal škrobeně.
Jerejan se rozmáchl řemdihem a zasekl kouli do stěny naleštěné skříně se spisy. Když si všiml, jak Konidos zastrčil hlavu mezi ramena, spokojeně se rozchechtal. Se svým chováním řeznického psa si vychutnával, že v této fázi je šéfem on a ne Igor.
Igor zbledl a znechuceně se na Zacha podíval. „Zjevně se ti stýská po Denervosově nápravné kůře,“ zasyčel. „Jestli ji nenajdeš, tam dole tě ty servilní kecy přejdou.“
„Radši mazej, parchante, než z tebe bratr ohodí parkety,“ zahučel kousavě Jerejan.
„Díky, sire,“ sykl s pohledem upřeným kamsi do stěny Zach.
***
Přímo za dveřmi Konidovy kanceláře čekal Fain. Prastrýc vypadal rozrušeně. „Zachu, musíme si promluvit.“
„Co se děje, strýčku?“ ošil se Zach. Věděl, že Fain musel mít pádný důvod, aby na něj čekal, protože dolů chodil jen velice nerad.
„Ani jednou ses u mě nestavil,“ lamentoval cestou Fain.
„Omlouvám se,“ zahučel Zach. „Prostě jsem měl moc práce.“ Protože plánoval útěk, snažil se Fayinovi vyhýbat, aby mu tím později nezpůsobil potíže. Jenže teď je spolu vidělo tolik lidí, že by spíš vzbudilo pozornost, kdyby spolu neodešli.
Fain pokýval hlavou. „Vidím, ale mám něco opravdu důležitého.“ Obezřetně se rozhlédl kolem a dodal: „Probereme to v soukromí.“
Opustili prostranství před palácem a mlčky kráčeli k Fainovu domu. Zach cítil, že je Fain nervózní. Neměl potřebu s ním zapřádat hluboké rozhovory, protože si nebyl jistý, zda dokáže zamaskovat vlastní neklid.
„Zdá se, mi to, nebo je to fakt, že to s tím hledáním moc nepřeháníš?“ udeřil strýc na Zacha, jakmile se spolu zavřeli v pracovně.
„Nevím, jak to vypadá navenek,“ odpověděl Zach, „ale ujišťuju tě, že se neflákám.“ V tom nelhal, i když cíl jeho úsilí nemá s hledáním Verony nic společného.
Fain skepticky stiskl rty a pokrčil rameny. „No dobře. Jenom si myslím, že ti unikají důležité souvislosti. Císař prohlásil, že pokud Verdevonnu najdeš, dá našemu rodu šanci. Dovolí, abych tě oficiálně adoptoval. A potom by ses mohl oženit. Císař mi dokonce věnoval seznam potenciálních nevěst. Samé krásné, zdravé a plodné šlechtičny…“
„Plodné?“ řekl mdlým tónem Zachary.
Fayin netrpělivě nadskočil. Oči se mu rozzářily nadšením. „Copak to nechápeš? Zbavil by ses nálepky parchanta. Rod ab-Tenevinenů by mohl pokračovat! To je přece všechno, oč Archen usiloval!“
Zachary chápal, co tím Fayin myslí, ale nebyl si jistý, zda Archen usiloval právě o toto. Za takovou cenu? Tak nějak mu bylo proti srsti, že by měl oficiálně a „za odměnu“ získat jméno, které mu právem patřilo. Vůbec se mu nelíbila představa, že by mu bylo „dovoleno“ se oženit s osobou schválenou císařem. A maximálně ho srala myšlenka, že by měl s takto vybranou osobou plodit potomstvo předurčené do císařových služeb.
Něco z jeho pocitů se mu asi odrazilo v tváři, protože Fayin řekl: „Tobě se takový vývoj nelíbí? Zachu, uvědom si, kolik mi to dalo práce, abych císaře přesvědčil. Do karet nám hraje fakt, že se ani jemu samotnému ani jeho synům nedaří mít syny nebo čistokrevné dcery. Igor je neplodný, Krasen je na chlapy. Jerejan má sice houfy dcer, ale všechny jsou to míšenky s běskami a démonkami.“
„Skoro to vypadá,“ poznamenal bezelstně Zach, „jako kdyby ab-Nirruvieny někdo proklel.“
„Tiše!“ okřiknul ho Fayin. Podle toho, jak zesinal, Zach pochopil, že dědečkovo vyprávění o kletbě je čistá pravda, kterou se vládnoucí rodina všemožně snaží ututlat. Jo, když jeden nesplní, co slíbil, může se nadít nepěkných věcí.
„Musíš tu holku najít,“ pokračoval Fayin a tvář se zvlnila prohnaným úsměvem. „Ona je klíč. Ke tvé svobodě i k záchraně naší rodiny.“ Z kapsy pláště vytáhl papírovou ruličku. „Tady máš koordináty místa, kde bys ji mohl najít. A tady,“ podával mu tenkou stříbrnou tyčinku, která se dala zasunout do vysoké boty, „je věc, díky které ji zkrotíš. Jen ji sem přines a Jerejan pukne vzteky. “
Zach zběžně přehlédl sérii čísel a zavrtěl hlavou. „Essebi? To musí být nějaká blbost. Tam přece zasahoval První oddíl. Elita všech elit. Pokud vím, spálili to tam na prach.“
Fain zakoulel očima. „Jistěže ano. Udělali to z exemplárních důvodů, protože právě na Essebi se v předtenevienské éře nacházelo sídlo dravského království. Jenže, já, starý harcovník, si pamatuju i to, čeho se mladší neměli možnost dopídit. Podloží světa Essebi je z krihonitové rudy a extrémně tvrdého krexitu. V hloubce dvanáct set jarvenů pod povrchem je provrtané tunely a umělými jeskyněmi. Je to prastarý a vysoce funkční komplex z časů krále Tartarena. Přesně tam dravové založili Ohnisko odporu a osnovali odboj proti Federaci živoucích. První komando smečky důkladně spálilo povrch, ale vsadím se o Tartarenovy tunely ani nezavadilo. A jsem si skoro jistý, že právě tam se v současnosti soustředí zbytky dravské povstalecké armády, protože pod svícnem bývá největší tma.“
