Ani párem volů (11)
Studená sprcha:
Probudil se s pohledem upřeným na strupatý šedý strop. Takový je v jeho pokoji v kasárnách v Nirruvienu. V první chvíli jej napadlo, že se mu ta epizoda s Oblačnou plošinou a Krajkovým pralesem zdála. Paráda! To znamená, že má dovolenou teprve před sebou… Potom se zavrtěl. Ucítil pálení mezi lopatkami. Konečně se podíval kolem. Ne, není ve svém pokoji, i když kasárna to nepochybně jsou. Ocitl se v base. Ještě nikdy tam zavřený nebyl, zatímco spousta jeho známých už ano. Co se, sakra, stalo? Nechtělo se mu věřit, že by se ta lumpárna v Krajkovém pralese dostala k císaři tak rychle.
Jak tam tak ležel a civěl do stropu, konečně měl příležitost si ten rozhovor s petrofionty v duchu přehrát. Kdo že to mohl Urvalovi pomáhat s magií? Igor ab Nirruvien, Fain a konečně Denervos. O něm organismus řekl, že pochází z Metaprostoru. Nová skutečnost. A ta modro stříbrná záře? Ze změti návrhů ulpěla v paměti zmínka o ztraceném opasku bohyně Reduty, živelných sessilionech z Vajhamu, nějakých haffontech. A Fain se ještě zmínil o Vedonských memoárech a Šlakovém osvitu. Nic z toho Zach neznal. Ale udělá maximum, aby to napravil. Jenom, co se dostane vězení.
***
Igorova pracovna se zdála menší než obvykle. Kromě Zacha a Igora samotného se v ní nacházeli ještě čtyři exoti z vězeňské eskorty pod vedením Zachova pobočníka Khorra. Zach zaraženě zíral na jeho výložky. Býval poručíkem a teď je kapitánem. Každý oddíl smečky má kapitána jen jednoho. U Bandy Kriplů jím byl Zach. Až doposud. Špatně vypadalo i to, že Igor neposlal vojáky pryč.
Zatímco Zachary promýšlel svoje vyhlídky v nehybném postoji před šéfovým stolem a vojáci se opírali o zdi kolem dveří, Igor ab-Nirruvien si pročítal nějaké papíry a mezitím listoval v tlustém svazku, který vypadal jako slovník. Papíry postupně vytahoval ze sytě zelené ošuntělé knihy. Byla tatáž, kterou Zach před nástupem na dovolenou strčil do šuplíku. Trvalo to věky. Zachovi dělalo potíže stát klidně, ale věděl, že by nebylo moudré dávat další záminky ke kritice, když už tak to vypadalo dost špatně.
„Překlad z konvejštiny vyžaduje trpělivost a disciplínu,“ zabručel konečně Igor. Poklepal na odstavec v knize a pak zapsal několik slov na čistý papír před sebou. Pak zvedl hlavu a podíval se nikoliv na Zacha, ale na přítomné vojáky a řekl: „Trpělivost a disciplína, pánové,“ povzdechl si. „To je, oč tu běží. Právě tyto ctnosti tvorům s pochybným původem nejvíce chybí. Jeden by věřil, že když je vytáhnete z Denervosovy nápravny, budou dělat všechno možné, aby se tam nevrátili. Mno. Nemohl jsem čekat zázraky od někoho, kdo poklízel prasata. Ale jistá optimistická očekávání jsem měl, to mi nikdo nemůže mít za zlé.“ Odložil pero, pohodlně se opřel a propletl prsty, jako kdyby se chystal dál hlubokomyslně rozjímat. Vojáci se odlepili od zdi, ale setrvali ve vyčkávavém postoji. Nikdo z nich nebyl tak hloupý, aby na to oslovení zareagoval. Bylo jasné, že konverzaci od nich Igor nečeká. Byl to jeho obvyklý způsob, jak zajistit, aby se to, co řekne, zaručeně rozneslo.
Konečně se Igor podíval na Zacha. Jeho oči s jasně fialovými duhovkami žíhanými stříbrem se potměšile leskly. Zach ucítil, jak se ho dotýká mentální vlna. Jen zlehka, jako když se přílivová voda rozlévá po písčité pláži. Málokterý tvor žijící v říši Mlžného roje takový nátlak snesl. Igor oplýval takovou mocí, že přinutil mluvit i němého. Slabším povahám se prohrabával v paměti jako v šuplíku s příbory, těm odolnějším vsugeroval takový strach, že ho ještě prosili, aby je vyslechl. Smrtelníci pod Igorovým pohledem většinou umírali, běsové zvraceli krev, démoni a dokonce i někteří bohové upadali do mdlob. Totéž co Igor, prý dokázala i Zennona, Zachova matka. Možná právě proto byl Zach vůči Igorovým psychickým útokům imunní. Jen při prvním setkání v Denervosově ústavu, Igorově vpádu podlehl, když ještě netušil, co se děje. Nikdy víc už se tak nestalo. Stejně jako jindy to byla z Igorovy strany zkouška. Zach ji trpělivě snášel, navenek klidný jako balvan na pláži.
Igor mentální výpad stáhl, vstal a pokýval hlavou. „Teneviene, Teneviene. Dezerce z výkonu služby. Absence v práci. Nesplnění zadaného úkolu ve stanoveném termínu. V neposlední řadě nepovolený výlet na Krox za účelem mrzkých a mravně pokleslých radovánek. Co jen s tebou mám dělat?“
„Pět dní dopředu, sire, jsem vám odhlásil nástup na řádnou dovolenou,“ řekl prkenným tónem Zach. Někde odspoda z šerých hlubin jeho osobnosti, z míst, do kterých se běžně neodvažoval, se sbíral vztek. Věděl, že ho nemůže pustit ven. Pokud ho neovládne, všechny jeho plány budou v prachu. „Předpokládal jsem,“ pokračoval, „že ten úkol s překladem, jste mi zadal s vědomím, že ho splním až po návratu.“
Igor si založil paže na prsou a prskl: „Tak tys předpokládal?“
„Ano, sire,“ řekl pevně Zach.
Igor znechuceně nakrčil nos: „Nejsem povinný si pamatovat, co mi nějaký poskok na půl úst oznámí. Od toho mám tajemníka. Jeho úkolem, tedy tvým úkolem, bylo, mi tu dovolenou připomenout ve chvíli, když jsem ti Kebhesi kodex přinesl k překladu. Ale ty ne. V obavě, že ti tu vysněnou dovolenou odložím, jsi držel hubu, že?“
„Už jste mi ji odložil čtyřikrát, sire,“ ohradil se skřípavě Zach. V reakci na jeho prohlášení se vojáci u stěn ještě víc narovnali. Ve tvářích se jim zrcadlilo zděšení typu: Ten blázen si koleduje o rošt.
V kanceláři bylo ticho, jak v trůnní síni před příchodem Urvala. Když si Khorr nervozitou přešlápnul a jeho zbraň cinkla o kamennou stěnu, znělo to jako rána kladivem.
„Tvrdím, že to bylo nedorozumění,“ řekl do toho ticha Zach. „Pokud se vám mé jednání jeví jako chybné, sire, je to váš názor.“
Vojáci u dveří se syčivě nadechli. Teď už se dalo čekat cokoliv.
Igor na Zacha upřeně hleděl. Po nekonečně dlouhé chvíli uvážlivým tónem prohlásil: „Zachary ab-Teneviene, za ignoranci a mizernou komunikaci s nadřízeným vám za trest snižuji důstojnickou hodnost o jeden stupeň. Za svévolné opuštění pracoviště uděluji jeden rok domácího vězení. Veškerý pohyb omezen na trasu kasárna – kancelář – výcvikový prostor. Žádné návštěvy u prastrýce Faina. Žádné šukání s děvkami v křoví za cvičákem. Žádné výpravy do hanbinců v Dolním městě! Váš soukromý život dneškem přestává existovat. Srovnejte se s tím.“
„Můj soukromý život?“ vyjekl Zach. „Copak jsem tady, v Nirruvienu, nějaký měl?“ Věděl, že měl mlčet. Ale prostě si nemohl pomoct.
Igor se jízlivě zašklebil. „A za arogantní jednání přidávám oficiální výtku s výstrahou. Je vám snad jasné, co to znamená. Při opětovném pochybení by následoval rošt. Tak si dejte pozor, poručíku.“ Ukázal na kodex a na Krombochův slovník. „Toto si odneste a okamžitě se pusťte do práce.“
Zach ty věci pečlivě posbíral a kráčel s nimi ke dveřím. Dával si záležet, aby se u toho nevhodně nešklebil. Jeho vztek se přetavil do ironie. Domácí vězení? Vždyť to nebude jiné, než to co předtím. Z kapitána poručíkem? To je toho. Popravdě nechápal, k čemu tu šaškárnu Igor vyvolal. Kdyby se ho chtěl zbavit jednou provždy, měl perfektní příležitost. A kdyby skutečně chtěl Zacha poslat na rošt, udělal by to kdykoliv předtím a žádnou záminku by nepotřeboval. Proč Igor udělal z pouhého nedorozumění kárný případ a proč potom nechal Zacha vyklouznout tak snadno? Že by to bylo proto, že navzdory antipatiím, preferuje efektivitu?
Exoti u dveří už se nemohli dočkat, až budou propuštěni. Hleděli na Zacha jako na blázna, který nedopatřením unikl jisté smrti. Těsně, než vzal Zachary za kliku, se otočil. „Můžu mít dotaz, sire?“
„Co ještě?“ zapředl Igor.
Zach blýskl pohledem na vynervovaného Khorra a pevně se Igorovi podíval do očí. „Jestliže jsem degradovaný, znamená to, že už nejsem vaším tajemníkem?“
Igor se zamračil a jeho ústa se stáhla do tenké linky. Jeho ramena se napjala. Z každého kousku jeho bytosti sálalo pobouření. Připomínal vulkán před výbuchem.
„Ptám se jen proto, sire,“ dodal rychle Zach, „že nevím, kam si mám tu práci přestěhovat, pokud se v mé kanceláři zabydlí kapitán Khorr.“
„To by se vám líbilo!“ štěkl Igor. „Aby vaši práci za vás dělal někdo jiný! Nic takového. Budete dřít, až z vás bude kapat krev! Ať už vás tu nevidím!“
Zach pokrčil rameny a odešel do své staré kanceláře. Pokud tomu dobře rozuměl, je pořád Igorovým tajemníkem. To znamená, že může i nadále chodit do archívu.
***
Následující rok se Zach snažil na sebe neupozorňovat. Veškerý čas trávil prací. Doprovázel šéfa na jednání, pořizoval zápisy, dělal abstrakty z listin. Kdykoliv se Igor vzdálil mimo palác, což ale bývalo zřídka, zavíral se Zach v archívu a hledal zmínky o sessilionech z Vajhamu nebo Šlakovém osvitu.
Ze Zápisků z válek Sacénských se mu podařilo zjistit, jak fungovala Aura nepřemožitelnosti bohyně Reduty. V legendě o Krovochovi našel zmínku o haffontech. Z Bebenina bestiáře nastudoval, na jakém principu sdílejí magii sessilionští běsové. Mimo jiné se naučil obstojně konvejsky, což se pak hodilo při studiu Zápisů z Haffontího koncilu. Zatím neměl představu, který z magických posilovačů moci Urval proti Archenovi použil, ale pracoval na tom.
Jedinou světlou výjimkou ze Zachovy každodennosti byly Krasenovy návštěvy. Krasen se na velitelství objevil jako velká voda. Přece jsem ti slíbil, že budeme přátelé! A když má můj přítel potíže, přece se na něj nevykašlu! Co je to rok basy? Jsem tu od toho, abych ti ho zpříjemnil!
Jako jediný z matčiných sourozenců, se právě Krasen k Zachovi choval jako skutečný příbuzný. Zajímal se o jeho názory a pocity a nerozpakoval se dělit o ty svoje. Možná to bylo tím, že i on byl outsiderem. Jeho největší vášní bylo divadlo. Napsal desítky divadelních her, které se hrály na prknech těch nejzapadlejších divadel po celé říši. Nevybíravě v nich komentoval společenské dění. Nebylo divu, že většinu jeho her dal Igorův úřad zakázat. Otec i nejbližší rodina o Krasenově „podvratné“ činnosti věděli, ale protože jako autor používal pseudonym Lord Drásal, se skřípáním zubů mu to trpěli. Stejně tak mu trpěli jeho intimní vztah s Jarvilem, bohem lesních zvířat z Herbany. „Přátelství“ s „tím bastardem“, jak nejčastěji titulovali Zacha, už byla jen nevýznamná maličkost. Zacha divadlo nepřitahovalo a Krasenovy obšírné monology o dramaturgii nebo scénickém tanci ho neskutečně otravovaly. Přesto měl bezprostředního a ztřeštěného Krasena docela rád. Ne, že by mu věřil, protože nevěřil nikomu. Bral Krasena s rezervou, protože věděl, že dramatik svými rebelskými kousky vlastně nic neriskuje.
Krasen byl zábavný a vtipný kumpán. Chodil k Zachovi do kanceláře s železnou pravidelností jednou týdně. Naučil ho hrát stolní skrabiol, přinesl mu sadu na hledání babozuších kukel, nosil plakáty nahotinek z premiér. Pomocí dortíků z Voňavé cukrárny nebo nové várky vtipů běsa Děsouna vtahoval do konverzace i takové škarohlídy jako byl Passen Čmuchal. V ponurých prostorách velitelství se ozýval smích a Igora to nepředstavitelně dráždilo. Tvrdil, že lehkomyslné kratochvíle podlamují disciplínu mužstva. Zacha ven ale pouštět nechtěl, tak musel Krasenovu přítomnost snést. A Krasen si Igorův vztek spokojeně užíval.
Fain poslal Zachovi dopis:
Drahý chlapče,
opravdu mě mrzí, že se ta dovolená tak zvrtla. Vážně jsi mi měl říct, že ti ji tvůj nadřízený odložil. Taková lapálie. Ale nevěš hlavu, rok uteče jako voda. Potom se osobně postarám, aby ti tu dlouho odpíranou dovolenou umožnili. Dám to princi Igorovi písemně. Jako tvůj jediný příbuzný mám přece právo i povinnost se o tebe postarat.
Zdraví Tě Tvůj prastrýc Fain
PS: To, malé nedopatření, které se nám přihodilo cestou na Krox, si nechej pro sebe.
To znamenalo, že Fain nějak zařídil, aby pozorovatelé o Zachově vpádu do Krajkového pralesa mlčeli.
Když roční trest uplynul, dostal Zachary zpět kapitánskou hodnost, zatímco Khorr se nepříliš nadšeně vrátil na post pobočníka. Na Zachově pracovním vytížení se mnoho nezměnilo. Ani tu dovolenou nedostal. Navzdory oficiální žádosti, kterou Fain skutečně poslal. Igor žádost s přehledem zamítl a se zlomyslností sobě vlastní ono zamítnutí Zachovi osobně nadiktoval. Stálo tam, že není v zájmu říše, aby se Tenevien potuloval bez seriózního dozoru po systémech. Když bylo diktování u konce, Zach zaslechl, jak si Igor sám pro sebe cosi mumlá pod nosem. Říkal cosi o tom, že nebude pouštět chiméru z řetězu. Igor nikdy nedělal věci bez účelu. Zach tedy usoudil, že ta slova patřila jemu a že Igor chtěl, aby je slyšel.
Časem Igor v přísném hlídání Zachova režimu trochu polevil. Občas mu dovolil navštívit Faina a se skřípáním zubů ho pouštěl ven s Krasenem do divadel a galerií a bordelů Dolního města. Nikdy si ale neodpustil poznámku odsuzující jejich pokleslý životní styl.
